Nero

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nero

Nero^[1] Claudius Caesar Augustus Germanicus (15. prosince 37 Antium – 9. června 68) byl římským císařem. Původně se jmenoval Lucius Domitius Ahenobarbus, přezdívka Ahenobarbus znamená latinsky Měděnobradý, což byla narážka na zrzavou barvu jeho vousů; tato přezdívka byla v jeho rodě častá. Kromě tohoto jména ještě užíval jména Nero Claudius Drusus Germanicus.

Nero, jenž byl pátým a posledním císařem julsko-klaudijské dynastie, vládl v letech 54–68. Císařem se stal díky tomu, že ho adoptoval jeho strýc Claudius, který jej učinil svým nástupcem. Podle velmi populární legendy Nero nechal zapálit Řím a začal pronásledovat křesťany. S takovým popisem jeho vlády se setkáme například u Tacita a Suetonia. Přesto jiné věrohodné starověké zdroje ukazují Nerona jako populárního vládce. Z těchto zdrojů nelze jednoznačně oddělit pravdu od tendenčních výmyslů.

[editovat] Životopis

[editovat] Stručný přehled

Nero vládl v letech 54 až 68. Během své vlády se soustředil na rozvoj diplomacie, obchodu a kulturního bohatství říše. Nechal založit řadu divadel, podporoval atletické hry. Byla také vedena (z pohledu Říma) úspěšná válka s parthskou říší (58–63), v roce 61 potlačena vzpoura v Británii, podařilo se zlepšit diplomatické vztahy s Řeckem.

Konec jeho vlády je spojen se vzpourou Galby v Hispánii, která vedla k Neronově sebevraždě a následné občanské válce.

[editovat] Dětství

Nero se narodil 15. prosince 37 jako Lucius Domitius v Antiu nedaleko Říma^[2]. Jeho otcem byl Gnaeus Domitius Ahenobarbus, matkou Agrippina Mladší, sestra císaře Caliguly, vnučka Augustova a podle některých starověkých historiků i vražedkyně svého třetího manžela Claudia^[3].

Neočekávalo se, že by se Nero mohl kdy stát císařem, jeho strýc Caligula zahájil své panování ve věku dvaceti čtyř let, takže se dalo očekávat, že zplodí potomka.

Po smrti svého manžela upadla Agrippina v nemilost a v roce 39 musela odejít do vyhnanství^[4]. Jelikož Caligula neměl žádného dědice, stal se po jeho zavraždění (roku 41) císařem Claudius, který povolil Agrippině návrat z vyhnanství. Roku 49 se Claudius oženil s Agrippinou a o rok později adoptoval Nerona, který tak získal jméno Nero Claudius Caesar Drusus. Protože byl starší než jeho nevlastní bratr Britannicus, stal se dědicem trůnu^[5].

Roku 51, ve svých čtrnácti letech, byl Nero prohlášen za dospělého^[6] a jmenován prokonzulem. V roce 53 se oženil s nevlastní sestrou Claudií Octavií^[7].

[editovat] Císař

[editovat] Počátek vlády

Claudius zemřel 13. října 54 a Nero byl prohlášen císařem. Většina starověkých historiků se shoduje na tom, že Claudia otrávila Agrippina^[8], ale role Nerona není jasná^[9]. Nero se tak stal doposud nejmladším císařem.

Antičtí historikové uvádějí, že zpočátku byl Nero pod silným vlivem své matky Agrippiny, svého rádce Lucia Annaea Seneky a velitele praetoriánů Sexta Afrania Burra^[10]. V tomto období se částečně obnovila moc římského senátu.

Poměrně brzy však začalo docházet ke konfliktům mezi Agrippinou, Senekou a Burrem. Tacitus uvádí, že Agrippina zasahovala do císařovy rodinné krize, proti čemuž se prý Nero s pomocí Seneky postavil^[11]. Po tomto sporu se vliv Agrippiny na Nerona snížil a Agrippina obrátila svou pozornost na Britannika^[12], jenž by se jako pokrevní Claudiův syn mohl stát císařem. Britannicus však 12. února 55 za podezřelých okolností, těsně před dosažením dospělosti, zemřel. Nero prohlašoval, že ho postihl epileptický záchvat, ale antičtí historikové se domnívají, že byl ve skutečnosti otráven^[13]. Po Britannikově smrti byla Agrippina obviněna z pomlouvání Octavie a Nero ji vykázal z císařské rezidence^[14].

[editovat] Upevnění moci

Po odchodu Agrippiny z císařského paláce Neronova moc výrazně vzrostla, v roce 55 byl ze své funkce ve státní pokladně sesazen Agrippinin spojenec Marcus Antonius Pallas. Poté byl on a Burrus obviněn, že konspirovali proti císaři ve snaze dosadit na trůn Fausta Sullu^[15]. Seneca byl obviněn ze spolupráce s Agrippinou a ze zpronevěry, Seneca však docílil jejich osvobození.^[16].

Od roku 58 měl Nero vztah s Poppaeou Sabinou, manželkou svého přítele a budoucího císaře Othona^[17], rozvod s Octavií však nebyl kvůli Agrippině proveditelný, proto podle Tacita^[18] si Nero roku 59 objednal vraždu své matky.

Roku 62 zemřel Nerův poradce Sextus Afranius Burrus a Seneca musel znovu čelit obvinění ze zpronevěry^[19] na základě čehož požádal o povolení odejít z veřejných služeb^[20].

Nero se rozvedl (důvodem byla neplodnost jeho ženy) a poté svoji bývalou ženu Claudii Octavii poslal do exilu, po veřejných protestech ji však byl nucen povolit návrat do Říma^[21]. Octavia však byla po svém návratu, na Nerův příkaz, zavražděna^[22].

Neronovo upevňování moci znamenalo oslabování moci Senátu, kterému Nero roku 54 slíbil moc srovnatelnou s obdobím republiky^[23]. Tento střet o moc vedl k řadě poprav a nakonec až k Pisonovu spiknutí.

[editovat] Válka s parthskou říší

Krátce po Neronově nástupu na trůn byl v Arménii, která byla římským vazalským královstvím, svržen princ Rhadamistos a trůnu se zmocnil parthský princ Tiridatés. To Římané chápali jako parthský útok na římskou říši^[24], proto Nero vyslal do této oblasti armádu, kterou vedl Gnaeus Domitius Corbulo^[25]. Parthská říše se přechodně vzdala kontroly nad Arménií.

Mír v této oblasti však neměl dlouhého trvání, neboť již v roce 58, parthský král Vologaisés I. odmítl odstranit svého bratra Tiridata z Arménie^[26] a Parthové se pokusili ovládnout arménské království. Gnaeus Domitius Corbulo však dokázal Parthy vyhnat a ještě v roce 58 Římané měli pod kontrolou větší část Arménie. Toto rychlé zvládnutí situace značně posílilo prestiž nového císaře.

Roku 62 Tigranés napadl parthskou Adiabenu^[27] čímž se Řím a parthská říše znovu ocitly ve válce, která trvala do roku 63, kdy se Parthové pokoušeli zaútočit na římskou provincii Sýrii^[28]. Corbulo se snažil Nerona přesvědčit, aby pokračoval ve válce, ten se však pokusil uzavřít mírovou dohodu.

Výsledkem jeho mírových snah bylo ujednání, podle něhož se Tiridatés opět stal se arménským králem, ale jeho korunovace proběhla v Římě z rukou císaře^[29]. Dohoda stanovila, že králem Arménie se stává parthský princ, ale jeho jmenování vyžadovalo souhlas římského císaře. Tato mírová dohoda z roku 63 byla významným politickým vítězstvím Nerona, který se tak stal velmi populární ve východořímských provinciích^[30]. Tento mír s parthskou říší vydržel až do císaře Trajana, který roku 114 napadl Arménii.

[editovat] Vnitřní politika

V průběhu své vlády Nero vydal několik zákonů, které chránily nižší třídu, z nichž některé působí poněkud populisticky^[31].

Nero zahájil svou vládu tím, že senátu slíbil větší podíl na moci^[32], což v prvním roce své vlády dodržoval. Faktem je, že v tomto období se o vládu příliš nezajímal a byl znám svými návštěvami hospod a nevěstinců^[33].

Od roku 55 se Nero začal pokoušet o aktivnější politickou úlohu, v letech 55 až 60 byl čtyřikrát konzulem. Toto období jeho vlády hodnotí mnoho historiků jako pozitivní. Nero se především pokoušel chránit práva nižší třídy. Vznikla tak omezení na soudní kauce, pokuty^[34], poplatky za právníky se staly limitované^[35].

V tomto období vznikla v senátu diskuse o nesprávném chování otroků, po nichž vzrostla poptávka a tak se senát pokusil prosadit, aby patroni měli právo odvolávat svobodu^[36]. Nero proti tomuto zákonu vystoupil a dokázal tomuto privilegiu zabránit^[37]. Senát se pak pokusil odhlasovat zákon podle kterého měly zločiny jednoho otroka platit pro všechny otroky uvnitř domácnosti. Tento zákon Nero vetoval^[38].

Nero se snažil bojovat s korupcí, změnil systém vybírání daní a snažil se zabraňovat zneužívání úřadů. Tyto akce měly pomoci chudině z její těžké hospodářské situace. Když se Nero pokusil zrušit všechny nepřímé daně postavil se senát proti^[39]. Nakonec byly nepřímé daně sníženy ze čtyř a půl procenta na dvě a půl procenta. Tajné daňové záznamy měly být ukázány veřejnosti, navíc obchodní lodě byly deklarovány jako osvobozené od cla^[40].

V roce 63 se začaly objevovat příznaky fiskální krize. Ztracená dodávka obilí v důsledku války s Parthy zvýšila cenu potravin v Římě^[41], což vedlo k nutnosti pečlivě hlídat fiskální politiku, což se nakonec podařilo. I to byl jeden z důvodů proč se Nero pokusil najít politické řešení této krize. Roku 64 vypukl v Římě velký požár a Nero nařídil obrovskou veřejnou pomoc. Jeho snaha postavit nový a ještě hezčí Řím, vedla k velkému zdanění provincií^[42].

Nero byl velký milovník umění a zábavy, proto stavěl velké množství divadel a tělocvičen. Dále Nero uspořádal quinquennalia Neronia^[43][44]. Tento festival obsahoval hry, poezii a divadlo.

Velké množství stavebních plánů (např. stavba Domus Aurea) koncem jeho vlády vedlo k dalšímu nárůstu rozpočtu^[45].

[editovat] Hlavní vzpoury

Období vlády Nerona patřilo mezi nejklidnější období ve starověkém Římě. Válka s parthskou říší byla prakticky jediná významnější válka, která byla v období jeho vlády vedena. Navíc tato válka skončila smírem.

V období jeho vlády došlo k několika vzpourám u podmaněných národů dále v průběhu jeho vlády probíhal boj o moc, který se do těchto vzpour odrážel.

[editovat] Britská vzpoura

V roce 60 vypukla velká vzpora v provincii Britannia^[46]. Povstání využilo faktu, že guvernér Gaius Suetonius Paulinus se s vojskem pokoušel ovládnout ostrov Monu, v této době zaútočili z jihovýchodu povstalci. Povstalci pod vedením královny Boudicy^[47] zničili tři města než se Římanům podařilo, roku 61, vzpouru potlačit^[48]. Nero poté z obavy, aby aktivní politika Suetonia Paulina nevyvolala další vzpouru nahradil guvernéra méně aktivním Publiem Petroniem Turpilianem^[49].

[editovat] Pisonovo spiknutí

Podrobnější informace naleznete v článku Pisonovo spiknutí.

Roku 65 se římský politik Gaius Calpurnius Piso, pokusil s pomocí Subria Flava a setníka Sulpica Aspera^[50] svrhnout císaře. Podle Tacita si spiklenci přáli obnovit republiku^[51]. Spiknutí však objevil osvobozený otrok Milichus, který ho oznámil Neronovu sekretáři Epafroditovi^[52]. Po prozrazení byla řada spiklenců popravena, mj. i Neronův bývalý přítel básník Marcus Annaeus Lucanus, poté co Seneka přiznal, že o tom věděl, byl donucen k sebevraždě^[53].

[editovat] Židovská vzpoura (první židovsko-římská válka)

Podrobnější informace naleznete v článku První židovská válka.

V roce 66 vzrostlo náboženské napětí v Judeji, které postupně přerostlo v povstání^[54] . Toto napětí mohl Nero jen velmi těžko nějakým způsobem oslabit, neboť situace a požadavky židů byly velmi nepřehledné. V roce 67 Nero do této oblasti poslal Vespaniana, aby zde obnovil pořádek^[55]. K potlačení této vzpoury došlo až po Neronově smrti v roce 70^[56]. Tato vzpoura patří k nejslavnějším protiřímským akcím, neboť při ní byl zničen slavný Šalamounův chrám v Jeruzalému^[57].

[editovat] Vindikovo povstání

Koncem roku 67 nebo počátkem roku 68 se proti daňové politice Nerona vzbouřil guvernér Vindex z Gallia Lugdunensis v Galii^[58]. Jemu nadřízený guvernér Galie Lucius Virgilius Rufus byl Neronem pověřen potlačit tuto vzpouru.^[59]. Vindex mezitím pro vzpouru získal Galbu, guvernéra v Hispánii^[60]. Poté Virgilius Rufus porazil Vindika a ten spáchal sebevraždu. Galba byl poté prohlášen za veřejného nepřítele a jeho moc byla omezena na město Clunia^[61].

[editovat] Galbův vzestup

Po potlačení Vindikova povstání získal Nero kontrolu nad celou říší, ale přesto tato situace byla využita jeho oponenty k tomu, aby senát v červnu roku 68 prohlásil Nerona za veřejného nepřítele^[62]. Nymphidius Sabinus, prefekt praetoriánů, podplatil Neronovu stráž, která ho donutila spáchat sebevraždu.

Po Neronově smrti vypukla v římské říši občanská válka, kdy se během roku vystřídali čtyři císaři, proto se mu také říká Rok čtyř císařů. Vládu krátkodobých císařů, Galby, Othona a Vitellia, ukončil až návrat Neronova vojevůdce Vespasiana z Judeje, který dokázal ukončit občanskou válku a stát se císařem.

[editovat] Velký požár v Římě

V noci z 18. na 19. července 64 vypukl v Římě velký požár, který zničil nebo poškodil velkou část města. Oheň začal u jihovýchodního konce Cirku Maximu, kde se prodávalo hořlavé zboží^[63].

Otázkou je, jak byl tento požár velký. Podle Tacita, se požár rychle rozšířil po většině Říma a pět dní se ho nedařilo uhasit^[64]. Během požáru měly být podle něj zničeny čtyři ze čtrnácti římských okresů a sedm bylo vážně poškozeno. Zvláštní je, že z historiků, kteří v této době žili, se o tomto požáru zmiňuje pouze Plinius starší a Tacitus. Ostatní historici se o požáru nezmiňují.

Dále není známo, kdo nebo co požár způsobilo a zda šlo o nehodu nebo žhářství^[65]. Suetonius a Cassius Dio označili za viníka požáru Nerona^[66], Tacitus se zmiňuje, že se k tomuto přiznali křesťané, ovšem není jasné zda se nejednalo o donucené přiznání. Na druhou stranu je třeba říci, že náhodné požáry nebyly v Římě výjimečné, další velký požár byl v Římě roku 69 za vlády Vitellia a další např. roku 80 za vlády Tita.

Podle Suetonia a Cassia Diona Nero při požáru recitoval své verše, ale to není příliš pravděpodobná varianta. Naopak podle Tacita byl Nero v době požáru v Antiu a ihned poté co se o požáru dozvěděl odjel do Říma, zde pak měl z vlastních fondů organizovat pomoc^[67]. Po požáru, Nero otevřel své paláce pro Římany v nouzi a zařídil pro dodávky potravin, čímž zabránil hladu.

K rozšíření fámy, že požár založil Nero, pravděpodobně přispěl fakt, že ihned po požáru začal plánovat a stavět nový Řím, který měl překonat Řím před požárem. Nero se pokusil o plánovanou výstavbu, stavěl široké ulice, používal především cihly. Nero také zahájil stavbu nového palácového komplexu, známého jako Domus Aurea, který podle Tacita^[68] měl stát právě ve vyhořelé části Říma. Velikost, ale i účel tohoto komplexu není zcela jasný, resp. je diskutována otázka zda se mělo jednat o veřejný či neveřejný komplex. Informace o velikosti komplexu se pohybují od sta do tří set akrů.^[69][70][71]. Pro tak rozsáhlou výstavbu bylo samozřejmě nutno najít nové finanční zdroje, hlavní část nákladů nesly jednotlivé provincie^[72].

Podle Tacita^[73] byla velká část římské populace přesvědčena o Neronově zodpovědnosti za požár a proto se Nero pokusil tyto pochybnosti rozptýlit útokem na nově vznikající komunitu křesťanů a zahájil tak jejich pronásledování^[74].

[editovat] Neronova veřejná vystoupení

Nero poměrně často vystupoval na veřejnosti jako umělec, všeobecně je známo, že Nero na veřejnosti recitoval své verše a hrál na harfu, méně známou skutečností je, že se účastnil i koňských závodů.^[75]. Podle některých informací složil i písně, které byly recitovány nejen jím^[76].

Původně Nero hrál jen pro soukromé publikum. Veřejně začal Nero vystupovat v roce 64 s cílem vylepšit svoji image u společnosti^[77]. Podle starověkých pramenů byl Nero k těmto veřejným vystoupením povzbuzen senátem a úspěchy se soukromými vystoupeními. Zároveň starověcí historici kritizují jeho výběr skladeb^[78].

Dále se Nero zúčastnil Olympijských her v roce 67, jeho cílem bylo především zlepšit vztahy s Řeckem. Nero zde skutečně závodil a utrpěl vážný úraz.

Nero také soutěžil v různých hereckých a recitačních soutěžích, z nichž některé vyhrával, tyto výhry však bývají často připisovány jeho úřadu anebo úplatkům^[79].

[editovat] Smrt

Koncem roku 67 nebo počátkem roku 68 vypukla Vindexova vzpoura, která sice byla potlačena, ale získala podporu Galby a nakonec vedla k prohlášení Nerona za nepřítele státu.

Podle Suetonia Nero uprchl s několika přáteli na předměstí Via Salaria^[80], kde jej nutili uprchnout, ale Nero byl odhodlán spáchat sebevraždu. Údajně ho praetoriáni vysledovali, když se s pomocí svého sekretáře Epafrodita bodl. Jeho poslední slova měla být určena přicházejícímu římskému vojáku a měla znít „Toto je věrnost“^[81]. Podle Cassia Diona, však Neronova poslední slova byla „Bože, jaký umělec ve mně hyne“^[82].

S jeho smrtí vymřela julsko-klaudijská dynastie a následoval rok občanské války a zmatků, který byl nazván Rok čtyř císařů.

[editovat] Neronův posmrtný vliv

Po Neronově smrti zavládl chaos. Podle Tacita Neronovu smrt uvítali senátoři spolu s nejvyšší třídou, naopak u otroků a nižší třídy byl Nero populární^[83]. Vojáci pak měli smíšené pocity, neboť cítili oddanost k Neronovi jako císaři a pravděpodobně proti jeho vládě neměli vážnější výhrady, ale dostali zaplaceno za jeho svržení^[84].

Následující Rok čtyř císařů a s ním spojená občanská válka byly římskými historiky hodnoceny jako složité a nestabilní období. To Tacitus vysvětluje tím, že císařové již nemohli spoléhat na svou legitimnost odvozenou od příbuzenských poměrů, ale pouze na sílu^[85].

Galba svoji vládu zahájil popravením všech zastánců Nerona a dále popravou všech svých možných oponentů^[86], mezi nimiž byl i Nymphidius Sabinus, který tvrdil, že je synem císaře Caliguly, což se nezdá být pravděpodobné^[87].

Poté Otho svrhl Galbu. Otho byl mezi římskými vojáky velmi oblíbený a jedním z důvodů byla i skutečnost, že vystupoval podobně jako Nero^[88]. Otho také používal jméno Nero jako příjmení.

Když Vitellius svrhl Othona, zahájil své panování pohřbem Nerona, tuto slavnost provázely písně a básně složené Neronem^[89].

I po ukončení občanské války pokračovala jistá obliba Nerona, což bylo nejmarkantnější ve východních provinciích, kde byla popularita Nerona největší. Po Neronově sebevraždě, se v nich rozšířila víra, že Nero není mrtvý a že se vrátí^[90]. V této souvislosti se objevilo několik podvodníků, kteří se za něj vydávali. První se objevil již v roce 69, během vlády Vitellia, tento údajný Nero byl Neronovi podobný a pokoušel se dostat do čela povstání^[91], poté co se stal populárnějším byl poznán jako podvodník, prozrazen a zajat^[92]. Během Titova panování (79 - 81) se v provincii Asia objevil druhý podvodník, údajně také vypadal jako Nero, také zpíval v doprovodu lyry, ale nakonec byl zabit^[93].

Poslední významnější podvodník vydávající se za Nerona se objevil dvacet let po Neronově smrti (88) během vlády Domitiana. Tento člověk byl podporován Parthy a problém téměř přerostl ve válku^[94].

Legenda o Neronově návratu měla trvalý charakter a ještě v roce 422 Augustin Hippo pohoršeně psal o tom, že jsou lidé, kteří věří, že Nero někde žije a že se vrátí obnovit svou vládu^[95].

[editovat] Historiografie

Období Neronova panování je z hlediska histografie velmi problematické, protože se nedochovaly žádné dobové historické prameny. Tyto prameny samozřejmě dříve existovaly, ale již římští historici je označovali jako nespolehlivé a za příliš kritické či příliš obdivné^[96]. Navíc tyto prameny byly podle Tacita popřeny i mnoha faktickými chybami^[97]. Historici toho období často nejsou známy ani podle jmen, ti kteří jsou známy (Fabius Rusticus, Cluvius Rufus a Plinius starší) se o Neronovi vyjadřovali převážně negativně.

Ztráta primárních zdrojů tak nutí historiky pracovat s prameny dalších generací římských historiků. Díky tomu, že velká část dochovaných pramenů Nerona hodnotí spíše negativně, není známo za co byl chválen v dílech, která ho hodnotila opačně, ačkoli je známo, že taková díla existovala^[98]. Z pozdějších děl se zachovala také především díla kritická, ale i menší množství děl, které ho hodnotí jako schopného a oblíbeného císaře, což se zdá být v určitých vrstvách pravděpodobné. Nejvýznamnější díla, která se o Neronovi zachovala napsal Tacitus, který psal padesát let po Neronově smrti a díla Suetonia a Cassia Diona, kteří psali zhruba o sto let později než Tacitus. Tito historici byli spojeni se senátní třídou a proto jejich hodnocení vyznívá velmi negativně. Nevýhodou těchto děl je, že jsou často v přímém rozporu, anebo se příliš nepotvrzují.

[editovat] Reference

V tomto článku je použit překlad textu z článku Nero na anglické Wikipedii. Číslo revize nebylo určeno.

[editovat] Související články

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Nero

• Seznam římských císařů
• Falešný Nero

Předchůdce: Claudius

Římský císař 54 - 68

Nástupce: Galba